Soutěžní a turnajové mechanismy v poolu
Pool, ostatně jako každý jiný sport, si pro svou závodní činnost vytvořil potřebné soutěžní zázemí v pravidlech, hráčské základně, v hernách, ale také v předpisech, kterými se řídí jeho soutěže. Organizace soutěží, na níž sportovní soutěžení stojí, aktivní hráče zpravidla příliš nezajímá. Oni si chtějí zahrát a soutěžit, a tak nějak automaticky předpokládají, že "kdosi" ty soutěže připraví, zorganizuje a také vyhodnotí. Naštěstí se vedle aktivních hráčů zpravidla vytvoří i skupinka lidí, kteří jsou ochotni tomu organizování a vyhodnocování se věnovat.
Abych pravdu řekl, zatím jsem se nepotkal s žádným uceleným textem, který by se soustavně věnoval zásadám, "jak se to dělá". V poolu jsem byl přímo do takových činností vtažen a už řadu let se v oblasti soutěžní metodiky pohybuji. Našel jsem tam soutěžní řád, jímž se poolové soutěže v té době řídily. Začal jsem zjišťovat, že v tom předpisu nejsou řešeny mnohé případy, k nimž může běžně dojít. Na mé šťourání do těchto nedostatků výkonný výbor poolu zareagoval vcelku rozumně a přirozeně tím, že mne soutěžní řád nechal předělat. Vznikl významně přepracovaný předpis, který jistě nebyl dokonalý, jenž ale splnil několik rolí současně. V první řadě získal nový předpis ucelenější logiku a řada dříve neurčitých oblastí v něm dostala svůj řád. Já jsem při té práci do hloubky pochopil problematiku a rozsah nároků na poolové soutěže. A v neposlední řadě jsem do předpisu, k němuž jsem získal rodičovský vztah, přirozeně přestal šťourat.
Druhým rázným krokem výkonného výboru, který mi pomohl proniknout k samotnému jádru zpracování výsledků turnajů i soutěží, bylo moje ustavení do role ředitele extraligy. Šlo tehdy ze strany výkonného výboru o řešení z nouze, protože nikdo jiný se toho úkolu nechtěl ujmout. Navíc šlo o dost riskantní záležitost, protože jsem v tom směru neměl žádné předchozí ani hráčské, ani funkcionářské zkušenosti. První, co jsem v té souvislosti pochopil jako nezbytnost, bylo zvládnutí litery pravidel. Ke svému překvapení jsem zjistil, že u nás vlastně platné oficiální znění pravidel není v českém překladu k dispozici. Na stránkách evropské federace jsem objevil platný anglický text pravidel, který jsem sestudoval a pro pořádek taky přeložil do rodného jazyka.
A ještě jednu věc jsem jako designovaný ředitel extraligy udělal. Jsem od přírody "konstruktivně líný" a nerad dělám ručně to, co za mne může učinit dobrý nástroj. Kdysi nám pan profesor přes motorová vozidla kázal, že auto začíná metr před čumákem a končí tři metry za výfukem. I turnaj začíná přípravou herního plánu a nasazením hráčů do něj a končí zpracováním výsledků z něj. Vzhledem k mojí programátorské profesi jsem celou proceduru přípravy, vedení a vyhodnocení soutěžních turnajů zaklel do programů. To si vyžádalo velikou práci, ale jejím výsledkem byla pohodlná příprava turnajů, relativní komfort při jejich řízení a velmi rychlé následné vyhodnocení soutěže. Postupně jsem na vyžádání vybavil podobnými programy i jiné soutěže než "svou" extraligu, až nakonec vznikl tzv. balíček ČMBS se soustavou programů pro řízení a vyhodnocování poolových soutěží.
Při konstrukci těchto nástrojů jsem se potkal s velikou škálou technických požadavků, o kterých bych asi dodnes neměl ani tušení. Počítačový program vyžaduje, aby na každou možnost, která přichází v úvahu, znal předem správný postup. Co předem neumí, nedokáže udělat. Byl jsem dost překvapen, co všechno potřebují programy pro řízení soutěží vědět předem. Život totiž přináší mimořádně pestrá překvapení. Na druhé straně jsem se při řešení těchto problémů naučil hledat logické odpovědi na ně. Výsledky své letité práce v této oblasti (z pohledu metodických zásad pro řízení poolových soutěží) jsem se pokusil soustředit do následujícího textu. Nemyslím, že si tento materiál najde velkou čtenářskou obec. Kdo se však chystá na trnitou cestu organizátora a pořadatele soutěží, může zde najít řadu poznatků, nasbíraných často za cenu chyb a prohřešků, jichž jsem se z neznalosti sám dopustil. Neuměl jsem se jich vyvarovat; neboť žádný podobný text, jako tento, jsem k ruce nikdy neměl.

Typové zařazení poolu mezi sporty.
Sporty se všechny vyvinuly z oblasti zábavy tím, že dostaly svá pevná pravidla, podle nichž se hra1e a podle kterých se pořádají soutěže. Část sportů se dá charakterizovat jako závodění. Při závodech se každý z účastníků sám za sebe snaží dosáhnout co nejlepšího měřitelného výkonu. Porovnání těchto výkonů pak určuje pořadí v závodě. Příkladem závodivých sportovních odvětví je např. atletika, cyklistika, plavání, veslování atd. Jiné sporty mají charakter hry. Vždy dva účastníci soutěže spolu soupeří o vítězství ve vzájemném duelu. Z výsledků jednotlivých duelů se pak skládá výsledek celé soutěže. K herním sportům patří např. úpolové spotry, hokej, fotbal, tenis a jiné míčové hry. V neposlední řadě se k herním sportům řadí i pool.

Soutěže v herních sportech.
Základní soutěžní jednotkou v herních sportech je zápas, ve kterém se dva soupeři střetnou o vítězství. Vnitřní struktura zápasu stanoví, čeho je nutné dosáhnout pro výhru v zápase. Poolové discipliny se vesměs hrají na hry, čímž se rozumí vyčištění stolu od provedeného rozstřelu po potopení poslední předepsané koule. Pro výhru v zápase se zpravidla požaduje získání předepsaného počtu vítězných her. Výjimkou z tohoto schématu je čtrnáctka, kde je pro výhru v zápase nutno dosáhnout předepsaného počtu bodů (tj. řádně potopených koulí).
Nikde však není řečeno, že výhra v zápase nemůže mít složitější skladbu. V cizině se např. můžeme setkat s poolovými zápasy, hranými na více sad, z nichž každá se skládá z požadovaného počtu vítězných her. I čtrnáctku lze hrát na vítězné sety. Strukturu zápasu, rozděleného na hry a sety, známe snad nejlépe z tenisu.
Samostatný duel dvou soupeřů v herních sportech má smysl pouze v případě tzv. vyzývacích zápasů (případně při hře o peníze). Jinak se jednotlivé zápasy sdružují podle předem stanovených pravidel do soutěží více subjektů. Tím vzniká požadavek na vznik herních plánů jednotlivých soutěží. Smyslem soutěže je stanovit (na základě vzájemných výsledků) dosažené pořadí účastníků soutěže. Zápasové schéma v herních sportech se v podstatě dělí na tabulkové a vyřazovací, které je přímo využívané pro jednodušší soutěže. Složitější nebo vícestupňové soutěže zpravidla používající kombinace obou základních schémat. Některé sporty používají pro různé soutěže různé typy schémat. Typickým představitelem takového postupu je kopaná, v níž se liga hraje jako tabulková soutěž a pohár jako vyřazovací soutěž. Mezinárodní soutěže v kopané jsou naopak typickým představitelem vícestupňových soutěží, kombinujících oba principy v rámci jedné soutěže.
Poolové soutěže u nás jsou organizovány ve dvou organizačních úrovních, tj. na celostátním a oblastním stupni. Individuální soutěže mají přitom odlišnou povahu organizace od soutěží družstev. Soutěž družstev spadá mezi tabulkové soutěže, kdy se během tří hracích dnů odehraje 15 úplných kol tabulky pro 16 tříčlenných družstev. Všechny ostatní soutěže (jednotlivci, dvojice), se pořádají jako série turnajů vyřazovacího charakteru. Za umístění v turnaji získá hráč odpovídající body, které se sčítají za účelem určení pořadí hráčů v soutěži. Tyto poolové soutěže jsou završeny konáním turnajů MR, na nichž se rozdává patnáct sad pohárů podle disciplin a hráčských kategorií. Mezi celostátní a oblastní soutěže je vsunut systém baráží, na nichž hráči z druhé poloviny startovního pole celostátních soutěží obhajují svou příslušnost k nejvyšší soutěži a naopak nejlepší hráči z oblastí se snaží tuto příslušnost získat. Vše uvedené ukazuje na košatost poolových soutěží.
V následujícím textu se pokusím o rozbor jednotlivých součástí soutěžních schémat, jak se jeví z pohledu organizátora a pořadatele soutěže. Pokusím se přitom upozornit zejména na ty okolnosti, které jsou pro správný a bezporuchový průběh soutěží podstatné.

Tabulkové soutěže
Herní schéma tabulkové soutěže vychází ze zásady, že celkové umístění hráče v soutěži se stanoví na základě výsledků odehráných zápasů se všemi soupeři, zapsanými do tabulky. Jde o nejspravedlnější, ale také nejnáročnější způsob, jak soutěž odehrát. Nikdo se nevyhne zápasu s žádným soupeřem, všichni účastníci jsou hodnoceni za stejný počet odehraných zápasů. Tabulkové soutěže představují typický model pro dlouhodobé soutěže kolektivních sportů, jak je známe z fotbalových, hokejových a dalších ligových soutěží.
Je dobré uvědomit si, jak rychle narůstá počet zápasů k odehrání se zvyšujícím se počtem účastníků tabulkové soutěže. Jednoduchý vzoreček n * (n - 1) / 2 umožňuje snadno spočítat, že pro tři účastníky jde o 3 * 2 / 2 = 3 zápasy. Pro šest účastníků to už je 6 * 5 / 2 = 15 zápasů a pro dvanáct účastníků je nutno odehrát 12 * 11 / 2 = 66 zápasů. Např. pro 16 účastníků by to představovalo porci 16 * 15 / 2 = 120 zápasů a pro 32 účastníků už dokonce 496 zápasů.

Potřeba hracích termínů pro dlouhodobé tabulkové soutěže.
U kolektivních sportů se jednotlivé zápasy zpravidla odehrávají v domácím prostředí jednoho ze soupeřů, a proto bývá zvykem odehrát soutěž dvoufázově. Obě fáze nabízejí zpravidla shodný rozpis zápasů, ale výhodu domácího prostředí si soupeři ve druhé polovině soutěže prohodí. Odvetné zápasy zdvojnásobují potřebný počet zápasů k odehrání soutěže. Takové schéma zvyšuje kredit spravedlivosti soutěže. Na druhé straně zvyšuje dále její časovou náročnost. Popsané schéma je vhodné pro dlouhodobou soutěž s dostatkem hracích termínů (v nichž se utkají vždy všichni účastníci soutěže se stanovenými soupeři). Organizátor soutěže si pak velmi snadno může spočítat, kolik herních termínů na odehrání soutěže bude potřebovat. Soutěž 14 účastníků s odvetnými koly si např. vyžaduje (14 - 1) * 2 = 26 volných termínů.

Potřeba času pro jednorázové tabulkové soutěže.
V poolu musí pořadatel soutěže uvažovat trochu jinak. I když je soutěž hrána tabulkovým způsobem, odehrává se zpravidla celá tabulka v rámci jedné herny, vybavené omezeným počtem stolů, s tím, že celá soutěž proběhne v jediném termínu. Odpadá význam odvetných zápasů, zato se komplikuje kalkulace časové náročnosti pro odehrání soutěže. Ideální stav vzniká tehdy, když je k dispozici tolik stolů, kolik si vyžaduje odehrání úplného kola soutěže. Pak lze nasazovat vždy celé kolo najednou a časová náročnost soutěže je dána dobou na zápas, vynásobenou počtem kol. V našich skromných podmínkách je však takový stav spíš výjimkou než pravidlem. Pořadatel často může nasadit na stoly jen část zápasů herního kola a musí čekat na uvolnění stolů pro nasazení dalších zápasů v pořadí.
Způsob kalkulace času uvedu na příkladu tabulky s osmi účastníky. Čtyři stoly představují plný stav pro odehrání takové soutěže. Budeme-li počítat s jednou hodinou hry pro zápas, bude dobře řízená soutěž trvat (8 - 1) kol * 1 hodina/zápas = 7 hodin času. Při třech stolech budeme muset počítat jinak: celkový počet zápasů v tabulce s osmi účastníky je 8 * 7 / 2 = 28. Na jeden stůl připadá 28 / 3 = 9,3 zápasu. Znamená to, že na každém stole se odehraje 9 až 10 zápasů v délce jedné hodiny. Pokud se hráči podvolí režimu, v němž budou ochotni nastupovat ke svému zápasu, jakmile se libovolný stůl uvolní, může pořadatel zvládnout popsanou soutěž i dříve, než odpovídá 9,3 hodiny. V poolu je totiž délka zápasu pouze orientační hodnotou; nasazovat se přitom budou nejdříve uvolněné stoly, což poskytuje určitou rezervu v čase. Na druhé straně je nutno počítat s pomalou hrou některých hráčů, která může vést ke zpožďování průběhu soutěže. Již na tomto místě však musím vážně varovat před libovůlí v nasazování hráčů na stoly. Jak bude rozvedeno v následujícím odstavci, ne každá aktuálně volná dvojice hráčů totiž představuje vhodné soupeře z hlediska hladkého průběhu celé soutěže. Proto je role ředitele turnaje pro takto vedenou soutěž zcela určující a nezbytná.

Nasazování zápasů v tabulkových soutěžích.
Bylo již řečeno, že dobrým zvykem tabulkových soutěží je jejich odehrání podle rozpisu do jednotlivých kol, v každém z nichž odehrají svůj zápas všichni účastníci soutěže. Zdánlivě jednoduchá úloha pro vytvoření takového rozpisu se velmi rychle stává čínským hlavolamem pro větší počty účastníků. V prvních kolech máme zdánlivě velikou vůli v tom, kdo s kým má ve kterém kole hrát. Při zkusmém nasazování však ke konci soutěže hrozí akutní nebezpečí, že někteří účastníci nenajdou vhodného volného soupeře, se kterým by dosud nehráli. K zamezení těchto stavů existují předem vytvořené tabulky s rozpisem zápasů do jednotlivých kol. Sám jsem podobné tabulky kdysi získal od Kristiana Walacha (který je zase dříve získal někde jinde) pod označením Bergrovy tabulky. Později jsem zjistil, že v jiných sportech jsou používány rovnocenné tabulky od jiných autorů.
Bergrovy tabulky obsahují rozpisy kol pro 4 až 18 účastníků. Pokusil jsem se najít metodu, jak podobné tabulky konstruovat. Našel jsem přitom dva nezávislé postupy. Ten jednodušší umí vytvořit rozpis podle existujícího schématu pro poloviční počet účastníků. Máme-li k dispozici rozpis pro 4 účastníky, vytvoříme podle něj relativně snadno rozpis kol pro 8, 16, 32, 64 účastníků atd. Z rozpisu pro 6 účastníků rychle vytvoříme rozpisy pro 12, 24, 48 účastníků atd. Musím však dodat, že rozpisy se provádějí zásadně pro sudé počty účastníků (lichý počet účastníků je nutno nasadit do "sudého" schématu s tím, že v každém kole vyjde na jednoho z účastníků volný termín).
Druhá metoda hledá kombinatoricky rozpis pro zadaný počet účastníků. Tato metoda nevyžaduje znalost žádných "výchozích" rozpisů, protože si rozpis vytváří zcela nezávisle. Jak se dalo očekávat, tato metoda poskytuje jiné (i když rovněž zcela korektní) rozpisy, než které jsou obsaženy v Bergrových tabulkách. Navíc pomocí ní lze získat i rozpisy, které v Bergrových tabulkách chybějí. Některé rozpisy se mi však pomocí mé vyvinuté metody nepodařilo ani po hodině výpočtu zdárně dokončit. Konkrétně jde o rozpisy pro 26 a 30 účastníků, které bohužel nelze získat ani první metodou. Zajímavé přitom je, že třebas rozpis pro 64 účastníků se kombinatoricky vytvoří během okamžiku, i když obsahuje opravdu úctyhodný počet 2016 zápasů.
Nástroj pro vytvoření rozpisu zápasů do jednotlivých kol pro konkrétní seznam účastníků soutěže uvádím v příloze. Pomocí něj získáme rozpis pro všechny počty od 3 do 32. Lichý počet účastníků se na sudý doplní automaticky fiktivním účastníkem "volný los". Pro kritické počty 26 a 30 účastníků se automaticky použijí nejblíže vyšší rozpisy pro 28, případně 32 účastníků. Pro spuštění tohoto nástroje je nutno povolit použití maker.

Rozpis zápasů do hracích kol

Odstoupení účastníka tabulkové soutěže
Spravedlivost tabulkové soutěže staví na faktu, že se konečné pořadí v tabulce určuje ze zápasů každého s každým. Odstoupení účastníka z tabulkové soutěže proto musí být chápáno tak, že jeho dosavadní zápasy v tabulce jsou anulovány a dále se na něj hledí tak, jako by se soutěže vůbec nezúčastnil. Takové případy se bohužel v poolových soutěžích stávají a vyvolávají svými důsledky řadu emocí. Pro omezení podobných událostí by možná bylo vhodné posílit sankce za předčasné opuštění soutěže.

Otázka nerozhodných výsledků v tabulkové soutěži
Teprve po skončení posledního zápasu v tabulce lze přistoupit ke stanovení konečného pořadí účastníků soutěže. Tabulková soutěž často není samostatnou a konečnou instancí v turnaji. Pořadí v ní často určuje postupující (případně sestupující) účastníky nadřazené soutěže. Proto je jednoznačný předpis, který stanoví konečné pořadí tabulkové soutěže, naprosto nezbytnou součástí jejích pravidel.
Tabulková soutěž (na rozdíl od vyřazovací soutěže) obecně připouští existenci nerozhodných výsledků. Záleží pouze na tom, zda způsob vedení a vyhodnocení zápasu nerozhodný výsledek umožňuje. V tuzemských poolových soutěžích (stejně jako na poolovém ME) je napevno zavedený princip hraní zápasů do daného počtu vítězných her či bodů. Jakmile hráč limitního počtu dosáhne, zápas končí jeho výhrou. V tomto režimu nerozhodný výsledek nepřichází v úvahu. Lze si však dobře představit zápas na stanovený (sudý) celkový počet her či bodů, který by nerozhodný výsledek připustil. Zatím jsem se v poolové komunitě setkal jen s velmi rezervovaným přístupem k takové možnosti; dohrávání zápasu do povinných deseti her za stavu 6:0 připadá mnohým jako zbytečné protahování již rozhodnutého zápasu a trochu i jako neúčelné trápení neviňátek.
I na tento prvek však je možné zvolit odlišný pohled. Stačí, abychom střetnutí dvou hráčů nechápali jako jeden zápas, ale jako posloupnost samostatných minizápasů po jedné hře či framu. V tom okamžiku začne mít význam každá hra za každého poměru takových minizápasů, protože pojmy výhra/prohra se týkají každého z nich a remiza znamená jen tolik, že oba hráči získali stejný počet výher. I tabulková matematika dozná nového rozměru. Malý příklad to dokreslí: v tabulce pro pět hráčů se hraje na 6 framů; hráči A a B sehrají svůj vzájemný zápas na 3:3; hráč A dosáhne ve zbývajících zápasech výsledků 4:2, 4:2 a 0:6; hráč B uhraje všechny své zbývající výsledky 3:3, proti dvěma "velkým výhrám" hráče A stojí tři "velké remizy" hráče B. Podle běžného hodnocení "velkých zápasů" je výsledek hráče A lepší. Při hodnocení jednotlivých her jako minizápasů má hráč A skóre 11:13, zatímco hráč B dosáhl skóre 12:12. V tomto hodnocení dopadá lépe hráč B. Tuto filozofii přijal pro hodnocení v kvalifikačních skupinách náš snooker. Přes velkou nezvyklost tohoto hodnocení jsem povinen přiznat mu nesporné přednosti: (1) všechny zápasy lze hrát na stejný počet framů (her), jedno jestli na sudý nebo na lichý, (2) každý frame je stejně důležitý, (3) vůbec nevzniká otázka, kolik bodů je za případnou remizu.

Poolový předpis pro stanovení konečného pořadí v tabulce
Vyhodnocení poolových tabulkových soutěží ovšem nerozhodné výsledky nezná a počítají se výhry v celém utkání. Počet výher je základním kriteriem pro stanovení pořadí. Hráči s jednoznačným počtem výher obsazují rovnou příslušná umístění v tabulce. Pokud dosáhnou právě dva hráči shodného počtu výher, nastupuje v poolu princip vzájemného zápasu; jeho vítěz se definitivně umisťuje v konečné tabulce před poraženým. Pokud tři a více hráčů dosáhnou v konečné tabulce shodného počtu výher, poolový předpis stanoví, že se pro takto určenou skupinu hráčů vytvoří redukovaná tabulka jejich vzájemných zápasů, se kterou se dál nakládá jako s celkovou tabulkou: jednoznačný počet výher v redukované tabulce určí jednoznačné umístění hráče v ní i v konečném pořadí. Ve dvojicích se stejným počtem výher v rámci redukované tabulky opět rozhoduje vzájemný zápas. Zcela typické jsou však trojice hráčů, kteří se tzv. "vzájemně vyporážejí" a mají pak v redukované tabulce po jedné výhře. V takové případě nastupuje kriterium redukovaného skóre: rozhoduje lepší rozdíl počtu vyhraných a ztracených her nebo bodů. Když ani toto kriterium nezabere, vezme se v úvahu celkové skóre těchto hráčů z celkové tabulky. V extrémním případě ani toto kriterium nemusí rozhodnout. Na tuto situaci pamatuje poolový soutěžní řád tzv. penaltovým rozstřelem, což je dovednostní rozřazovací soutěž mezi nerozhodnými soupeři (potápění koule, umístěné na zadním bodu, pomocí bílé, hrané z předního bodu). Přesný průběh penaltového rozstřelu popisuje soutěžní řád.
Jak vyplývá z předchozího popisu, je poolový předpis pro stanovení konečného pořadí v tabulkové soutěži pro ruční vyhodnocení extrémně složitý (zejména v případě velkých tabulek s rozsáhlými bloky účastníků se stejným počtem výher). Za tím účelem jsou programy pro zpracování jednotlivých soutěží, v nichž se tabulky užívají, vybaveny automatickým výpočtem. Vedle toho jsem zpracoval samostatnou aplikaci, která umožňuje vyhodnotit pomocí popsaného postupu jakoukoliv tabulkovou soutěž v poolu až do rozsahu 16 účastníků. Tento program, který poolová sekce pro řízení svých soutěží nevyužívá, je obsahem následujícího odkazu. Pro jeho aktivní práci je nutno povolit práci s makry.

Řízení tabulkového turnaje

Vyřazovací soutěže
Herní schéma vyřazovací soutěže se řídí zásadou, že přímý postup do dalšího kola soutěže si zajišťuje výhradně vítěz zápasu. Vítězem celé vyřazovací soutěže se stává vítěz jejího finálového zápasu. Herní schéma vyřazovací soutěže (často označované jako KO systém) se zřejmě inspirovalo soutěžemi v boxu, kde by poražený v zápase velmi často ani nebyl schopen nastoupit k dalšímu zápasu. Přesto ho v jeho ryzí podobě používá např. tenis (i když by poražený zpravidla byl schopen hrát dál). Jde však o systém, který i na omezeném počtu hracích ploch dokáže realizovat i soutěž s velkým počtem účastníků v relativně únosném čase.

Single KO
Čistý KO systém (tzv. single KO nebo také SKO) je však jen jednou (tou nejjednodušší) z variant vyřazovací soutěže. Z jejího prostého schématu se během desítek let vyvinula celá řada variant, které našly v různých sportech praktické uplatnění i hráčskou oblibu. Popišme si alespoň ty, s nimiž se můžeme setkat v poolu a snookeru.

Úplné double KO
V poolu je využití čistého KO systému vyhrazeno prakticky pouze pro vyvrcholení celého turnaje a nejčastěji tvoří závěrečnou fázi tzv. zkráceného double KO (nebo také zkrácené DKO). Aby mohlo existovat zkrácené double KO, musí existovat i úplné double KO, které si nyní popíšeme. Herní schéma s rozpisem turnaje (tzv. pavouk) pro úplné DKO má dvě strany: doprava se odvíjí jeho strana A, jíž postupují vítězové až k finálovému vyvrcholení. Doleva se odvíjí strana B pavouka, do níž přecházejí hráči, kteří svůj zápas ve straně A prohráli. Teprve druhá porážka znamená konec účasti hráče v turnaji (od toho se odvozuje pojmenování double KO). Každému kolu na straně A pavouka odpovídá dvojice kol na jeho straně B. V úplném DKO se poražený finalista přesouvá na konec strany B, aby se tam utkal s finalistou strany B o druhé místo. Určitou vadu úplného DKO, že turnaj končí zápasem o druhé místo v době, kdy už je znám celkový vítěz, je řešen podle propozic některých turnajů pomocí tzv. superfinále, v němž se střetne vítěz strany A s vítězem strany B o celkové vítězství v turnaji (zpravidla v zápase na vysoký počet vítězných her). U nás se turnaje systémem úplného DKO prakticky nepořádají. Veliké oblibě se však stále těší zejména u našich německých sousedů. Turnajům tohoto typu se zpravidla vyčítá jejich rozvleklost, když počet kol na straně B může snadno překročit i desítku.

Zkrácené DKO
Pokud víme, jak vypadá úplné DKO, dříve pochopíme systém zkráceného DKO, o kterém jsem se již zmínil a který je v poolu nejpoužívanějším turnajovým systémem. Podobně jako úplný DKO, má i pavouk pro zkrácené DKO svou stranu A i B. Strana A ani B se však nedohrávají do konce. V určité fázi vývoje pavouka se režim DKO přeruší a stejný počet hráčů ze strany A i B se nasadí do pavouka SKO. Děje se to tak, že každému hráči ze strany A se přidělí po hráči ze strany B. Fázi turnaje, při níž k této změně formule dochází, se hovorově říká "čára". Prohraný zápas na straně A "před čárou" znamená přechod na stranu B, prohra "za čárou" již znamená definitivní vyřazení z turnaje.
Poloha čáry v pavouku je věcí zavedených zvyklostí. U nás se používá nastavení, při němž do SKO přechází čtvrtina hráčů z plného počtu míst v turnaji. V turnaji pro 16 hráčů přechází do fáze SKO po dvou hráčích za strany A i B, celkem tedy čtyři nejlepší v turnaji. Takové schéma se pak označuje jako DKO 16/4 (zpravidla už se vynechává slovo zkrácené). Podobně jsou u nás standardně využívány pavouky DKO 32/8 a 64/16. Na soutěžích ME se můžeme setkat s pavouky 128/32 a dokonce i 256/64. Všechna tato schémata mají stejný počet kol v oblasti DKO a liší se jen v počtu kol závěrečného SKO. Pro maličkého pavouka pro osm účastníků se u nás používá odchylné schéma 8/4. Na stránkách SBIZ lze naopak najít pavouky se schématem 32/4 a 64/8.
Hlavní příčinou obliby zkráceného DKO u nás je právě ten fakt, že náhodná prohra (např. při nešťastném nasazení) neznamená nezvratnou ztrátu šance na výhru v turnaji. I v našich nejvyšších soutěžích se běžně potkáváme s případy, že konečný vítěz turnaje musel projít stranou B pavouka. Jistou nevýhodou pro hráče, jdoucí stranou A pavouka, jsou dlouhé pauzy mezi jednotlivými zápasy, vyvolané nutností zvládnout v čase i boje na straně B pavouka. Přesto si v poolu zkrácené DKO zachovává zcela neotřesitelnou pozici v oblíbenosti.
Právě tato oblíbenost vedla na vznik dlouhého výčtu různých variant pavouků, které vzešly z mého pera. Vedle holých formulářů, určených výhradně k ručnímu vyplňování, jsou na svazových stránkách už několik let vystaveny k volnému stažení i jejich "chytré" varianty, které umějí samy hráče správně nasadit do pavouka a na základě zapsaných výsledků rozepisovat nasazování hráčů do dalších zápasů. Tyto pavouky jsou schopné dokonce vystavit i provizorní výsledkovou listinu.
Pro potřeby svazu jsem však vytvořil další a nepoměrně chytřejší verze programů pro řízení turnajů, které si poradí např. s využitím matričních dat o hráčích a jejich klubech, náhodným vytvořením nasazovacího pořadí, s dynamickou prací s evidencí obsazenosti stolů i s tvorbou definitivních výsledkových listin. Tyto nástroje jsou vlastnictvím svazu, který je používá pro vlastní soutěže a který je může po zvážení také poskytnout do užívání jednotlivým klubům.
Všechny uvedené inteligentní pavouky jsou vytvořeny v prostředí MS Excel a využívají pro svou funkci VBA jako své programové zázemí. Proto také nepracují v prostředí jiných tabulkových procesorů, jakým je např. i značně rozšířený Calc z rodiny OpenOffice. Pokusil jsem se vyhovět potřebě i takových zájemců o moje produkty a napsal jsem vceku plnokrevné inteligentní pavouky i pro jiné platformy než je MS Excel. Tyto pavouky si můžete z tohoto místa stáhnout k volnému užívání.

Inteligentní DKO - 08 / 4 bez maker

Inteligentní DKO - 16 / 4 bez maker

Inteligentní DKO - 32 / 8 bez maker

Dohrávané DKO
Krajová oblíbenost modifikací schématu zkráceného DKO vede k použití atypických úprav pavouka. Asi nejobvyklejším požadavkem je možnost sehrání zápasu o třetí místo. Někde se vychází vstříc hráčům, kteří vypadnou velmi brzy ze schématu běžného DKO, a to tak, že dostanou možnost dohrát turnaj s podobně postiženými, někdy až do úplného rozhodnutí o pořadí. Důvodem dohrávání může být např. také to, že na turnajích bývá obvyklé rozdělovat mezi účastníky věcné či finanční odměny za umístění. Je daleko přijatelnjší, rozhodne-li se o pořadí v přímém souboji hráčů, než podle nějakého doplňkového kriteria (v poolu zpravidla podle koeficientu).

Pro tyto modifikace jsou samozřejmě nutné odpovídající pavouky, základní schéma zkráceného DKO však zůstává plně zachované. Na tomto místě uvádím možná schémata dohrávaného DKO pro 8, 16 i 32 účastníků. Oba menší pavouky jsou dohrávané do úplného rozhodnutí o pořadí každého účastníka. U pavouka pro 32 hráčů je finálová část za čárou dohrávána alespoň tak, aby se přímo rozhodlo o pořadí prvních osmi účastníků.

Dohrávané DKO - 08 / 4 s makry

Dohrávané DKO - 16 / 4 s makry

Dohrávané DKO - 32 / 8 s makry

Doplňované KO
Jde o turnajové schéma, které se v našem poolu objevuje pouze v soutěžích MR seniorů. Jako hlavní formu vyřazovací soutěže ho však využívá náš snooker. Jde o schéma, které vychází ze faktu výrazně odlišné hráčské síly účastníků stejné soutěže. Jednou z příčin, proč se na dobře obsazené turnaje nepřihlašuje dost běžných hráčů, je obava, že hned narazí na příliš silného soupeře a vypadnou z takového turnaje dřív, než si za vložené startovné slušně zahrají. Jednou z možností, jak těmto situacím předcházet, je postupné nasazování silných hráčů až do vyšších kol vyřazovací soutěže. V prvních kolech soutěže se tedy favorité vůbec neobjevují a běžní hráči si mohou odehrát plnohodnotné zápasy o postup. Teprve nejlepší z nich se na předem určené úrovni začnou střetávat se silnou elitou. Pokud jsou i mezi dodatečně nasazovanými hráči významné výkonnostní rozdíly, lze nasazování rozložit do více kol s nárůstem síly nasazených hráčů. Dříve zmíněnou vyřazovací snookerovou soutěž např. začíná 16 hráčů základní úrovně. K osmi postupujícím se pak přidá osm nasazených první úrovně. Z jejich zápasů vzejde opět osm postupujících, k nimž se přidá další osmička nasazených druhé úrovně. Teprve od tohoto okamžiku se začne hrát klasické SKO. Popsané schéma je jenom příkladem pro širokou plejádu dalších variant, které lze obdobným způsobem připravit.
Pro klasicky organizovaný turnaj má naznačený postup jedno riziko. Tím je nezaručená účast nasazených hráčů, kteří se mají zapojit do turnaje až s časovým odstupem a jejichž nečekaná neúčast by silně narušila regulérnost jeho průběhu. Pokud by se některý pořadatel inspiroval schématem doplňovaného KO, měl by tuto okolnost vzít v potaz. Snookerová soutěž se např. realizuje formou individuálně sjednávaných zápasů, což významně snižuje riziko neúčasti. Také se sluší přiznat, že mezi volně dostupnými pavouky poolové sekce žádný se systémem doplňovaného KO není k dispozici, i když jej lze poměrně snadno nahradit vhodným nasazením dostatečně velikého pavouka SKO (výše uvedenému popisu snookerové soutěže by vyhovoval SKO 64 s nenasazenými sousedy favoritů).

Jiná netypická vyřazovací schémata.
Známou lidskou vlastností je vynalézavost a hravost. Pořadatelé (zvlášť někteří) rádi oživí "svůj" turnaj čímsi novým a neotřelým. Mezi takové nápady patří např. původně německá možnost přihlásit se dvakrát do stejného turnaje. Tato možnost vcelku bezbolestně umožňuje doplnit neobsazená místa v pavouku z řad přítomných hráčů. Pokud se podruhé do turnaje přihlásí jeho kvalitnější hráči, dokonce to objektivně zvýší výkonnostní hladinu celého turnaje. Podruhé přihlášený hráč se zpravidla nasazuje do opačné poloviny pavouka, než byl nasazen poprvé. Jedinou významnou vadou této možnosti je fakt, že může dojít na zápas "sama se sebou", což v případě finálového zápasu poněkud kazí dojem z vyvrcholení turnaje.
Jinou možností, jak zamezit předčasnému střetání hráčů příliš odlišné výkonnosti, je pořádání turnaje formou dvou souběžných pavouků, kde do jednoho z nich jsou nasazeni "elitní" a do druhého "řadoví" hráči. Pro rozdělení hráčů do dvou odlišných kategorií je nezbytná znalost jejich očekávané výkonnosti. Oba pavouky se dohrají až "k čáře" (jako jiné DKO), ale postup "za čáru" proběhne do společného "superfinálového" SKO. Na výhrady k tomu, že to není příliš spravedlivé turnajové schéma, je nejlepší odpovědí vzrůstající obliba i vysoká účast na turnajích tohoto typu (a to u účastníků obou kategorií).

Nasazení hráčů do pavouka
Na rozdíl od ryzích tabulkových soutěží, v nichž je zaručeno, že se utká každý s každým, může nasazení jednotlivých účastníků do vylučovací soutěže velmi výrazně ovlivnit šance jednotlivých hráčů na úspěch v soutěži. Pokud však nemáme o výkonnosti jednotlivých hráčů žádné srovnávací informace, je nejlepším postupem jejich náhodné nasazení. Pro vytvoření náhodného pořadí k nasazení hráčů do pavouka mám k dispozici vlastní speciální proceduru, která pomocí voliteného počtu náhodných vzájemných záměn pozice hráčů takové náhodné nasazení z libovolného vstupního seznamu vytvoří. Takový postup lze snadno nahradit např. losem.
Kvalitativně jiná situace nastává, máme-li k dispozici seznam účastníků, uspořádaný podle jejich výkonnosti (nejlépe vycházející z nezávisle stanoveného žebříčku hráčů). V tom případě bychom měli hráče do pavouka nasazovat tak, aby se ti nejlepší z nich vzájemně utkali co nejpozději. Jinými slovy bychom měli umožnit, aby závěrečné zápasy turnaje odehráli opravdu ti nejvýkonnější hráči startovního pole. K tomu účelu slouží nasazení pavouka podle nasazovacích čísel. Všechny pavouky z mé dílny mají nasazení podle nasazovacích čísel rozepsané přímo v pavouku.
Tento rozpis má velmi pevnou a neměnnou logiku. Dostane-li nejsilnější hráč startovního pole nasazovací číslo 1 a nejslabší hráč v pavouku pro 32 hráčů bude mít nasazovací číslo 32, pak se v základním kole vždy utkají hráči 1 a 32, 2 a 31, 3 a 30, 4 a 29 atd, až 16 se 17. Když se na ty dvojice podíváme blíž, zjistíme, že součet obou čísel tvoří trvale číslo 33. To ovšem ještě neříká nic o tom, s kým se má střetnout vítěz z každé dvojice v příštím kole. Pokud přijmeme předpoklad, že vždy postoupí hráč s nižším nasazovacím číslem, platí zásada, že součet nasazovacích čísel pro všechny zápasy dalšího kola bude 1+16=17, ve čtvrtfinále 1+8=9, v semifinále 1+4=5 a nakonec ve finále 1+2=3.
Rozpis podle nasazovacích čísel je vhodné začít od finále. Pokud začneme s rozpisem u finálového zápasu turnajové jedničky s dvojkou, musí být v semifinále poraženým soupeřem jedničky hráč č.4, stejně jako poražený soupeř turnajové dvojky musí mít číslo 3 (1+4=3+2). Ve čtvrtfinále se musí utkat dvojice 1,8; 5,4; 3,6; 7,2 s pevným součtem 9. Popsaným způsobem se postupně dostaneme až do základního kola a získáme požadovaný rozpis pavouka podle nasazovacích čísel. V pavouku KO 64 bude např. základní kolo začínat součtem 64+1=65 atd. Výše popsaným způsobem můžeme rozepsat standardní nasazení jak pro libovolný pavouk SKO, tak DKO.

Problém absence hráčů v uzavřených soutěžích.
Některé poolové soutěže jsou pokládány za uzavřené. Znamená to, že do turnajové série těchto soutěží mají přístup výhradně hráči, kteří se tam včas přihlásili, případně kvalifikovali. V těchto soutěžích se nasazovací pořadí stanovuje při zahájení soutěže podle výsledků soutěže předchozí, a v dalších kolech pak podle aktuálního umístění hráčů v rozehrané soutěži. Při plné účasti jsou pak proti sobě nasazováni hráči přesně podle svých nasazovacích čísel, daných umístěním.
Běžným jevem však je, že z nejrůznějších příčin se často i několik oprávněných účastníků na turnaj nedostaví. Řešení této situace pomocí náhradníků u nás z organizačních důvodů nepřichází v úvahu. Při zachování pevného nasazení konkrétních hráčů na konkrétní místa v pavouku pak hrozí, že by shodou okolností mohla v nasazení vzniknout "hluboká díra", jíž by mohl některý z účastníků postoupit v pavouku velmi daleko, aniž by se dostal ke stolu.\
Tomuto riziku se v našich centrálních soutěžích čelí postupem s pracovním názvem "setřepání pořadí". Na místa nepřítomných hráčů se posunou přítomní hráči za nimi, takže je nasazovací pořadí vždy od začátku do konce souvisle obsazeno a volná místa po absentujících hráčích se přesunou na konec nasazovacího pořadí. Tento postup v první řadě zabrání vzniku hlubokých děr, o kterých zde byla řeč. Jiným důsledkem je fakt, že nikdy nelze dopředu zaručit, kdo s kým se v příštím turnaji utká (s výjimkou plné účasti na turnaji); čím výše postavený hráč se nedostaví, tím větší zemětřesení v nasazení to způsobí. A konečně volné losy po absentujících hráčích vždy zákonitě připadnou na nejlépe nasazené hráče.

Křížení v DKO
Pro pavouky double KO je vedle nasazovacího pořadí stejně důležitý rozpis, do kterého místa pavouka na jeho straně B má přejít poražený hráč ze strany A. Tomuto předpisu se říká křížení, protože platí zásada, že se hráči mají přesunout tak, aby se pokud možno v rámci jednoho turnaje nestřetli stejní soupeři dvakrát. Tomuto požadavku nelze nikdy ve zkráceném DKO stoprocentně vyhovět (hráči, kteří se spolu střetli před čárou, se vždycky mohou střetnout znovu, nejpozději ve finále turnaje). Každé dřívější opakované střetnutí je třeba pokládat za poruchu; takovou poruchu však u malých pavouků nelze vyloučit.
Z hlediska běžné logiky by mělo být první křížení co nejkratší a každé další by mělo přesahovat dál. Pavouky ČMBS převzaly křížení z pavouků EPBF, používaných na ME 2004 v Praze. Jejich křížení tuto logiku porušuje. Zůstává otevřenou otázkou, zda by nebylo dobré v tomto směru zjednat nápravu. V každém případě je i použité křížení součástí všech mých pavouků, které pro své soutěže ČMBS používá.

Návrat za čáru v DKO
Třetí podstanou podmínkou pro správnou funkci pavouků je předpis, kam za čáru se mají vrátit vítězové jednotlivých větví ze strany B pavouka. S návratem ze strany B se riziko opětovného střetu stejných soupeřů významně zvyšuje. EPBF se s touto otázkou vyrovnává losem, což platilo pro naše soutěže až do sezóny 06/07. Pak byla do soutěžního řádu vložena klausule o tom, že hráči ze strany B se vracejí do SKO "napřímo". Tento předpis na jedné straně zjednodušuje spuštění hry za čárou (není nutné čekat na dohrání všech zápasů strany B). Na druhé straně toto opatření zdůrazňuje nevhodnost křížení podle vzoru ME 2004 a posiluje důvody pro jeho změnu pro potřeby našich soutěží.

Předávání výsledků ke zpracování
Na malých turnajích s omezeným počtem hráčů i stolů nebývá v poolu pravidlem, aby hráči vyplňovali zápis o zápase. Platí nepsané pravidlo, že vítěz zápasu je povinen svůj výsledek ohlásit, případně zapsat do turnajového formuláře. Výjimku tvoří čtrnáctka, u níž se během zápasu lze obejít bez zápisu jen obtížně. Pokud někdy vznikají problémy se zápisem, týká se to právě čtrnáctky, která se hraje relativně zřídka a kterou zejména nováčci v soutěžích zvládají s problémy. Problém vzniká při počítání velikosti náběhu při přechodu "přes trojúhelník". Jen velice stručně k principu tohoto počítání, jak je ve čtrnáctce z tradice zavedený.
Hráč, který končí náběh, spočítá barevné koule, které na stole zbyly, a tento počet zapíše do zápisu nebo na počítadlo. Pokud střídající hráč při svém náběhu nepřejde přes trojúhelník, má jeho náběh hodnotu rozdílu v počtu koulí, zapsaných předtím soupeřem a novým zbytkem; při stavění trojúhelníku ale hráč pokaždé připočítá 14 vracených koulí k dosavadnímu zbytku a teprve pak pokračuje v potápění. Tímto obratem je zajištěno, že výše náběhu při jeho ukončení se bude vždy počítat tak, že se odečtou zbývající barevné koule na stole od tohoto aktuálně zapsaného počtu. Malý příklad: Hráč přišel ke stolu se šesti barevnými. Pět jich potopil a staví se trojúhelník. Hráč přepíše soupeřův zápis "6" na zápis o 14 vyšší, tedy na "20". Jeho náběh končí, když je na stole např. devět barevných koulí. Výše náběhu je podle dříve popsaného počítání 20 - 9 = 11 koulí. Proveďme rychlou kontrolu: pět koulí ze starého trojúhelníku, jedna z rozstřelu a dalších 14 - 9, tedy pět z nového trojúhelníku opravdu dohromady dává oněch 11 koulí, které nám vyšly. Soupeř samozřejmě začíná od nově zapsaného počtu zbývajících koulí, tedy od "9".
U větších a náročnějších akcí se zápis o zápasu může stát dokumentační nezbytností i pro osmičku a devítku, což jistě platí také pro zápasy družstev. Pokládám proto za užitečné na tomto místě poskytnout několik základních typů formulářů, používaných v poolu pro zápis o průběhu a výsledku zápasu.

Formuláře pro zápisy o utkání

Vícestupňové soutěže
Jak jsem již uvedl, české poolové turnaje se téměř bez výjimky odehrávají podle schématu zkráceného DKO. Jen výjimečně, pokud se sejde velmi málo účastníků, je turnaj odehrán jako čistá tabulková soutěž, protože ta zvýší počet odehraných zápasů i zápasové vytížení účastníků turnaje. Když už se totiž hráči na turnaj dostaví, chtějí si také zahrát.
Z běžné praxe klasických turnajů DKO existují v poolu výjimky složitějšího schématu turnaje, který pak bývá často rozložen do více hracích dnů. Při velkém počtu účastníků se účastníci rozdělí do několika rovnocenných kvalifikačních skupin a předem stanovený postupový klíč stanoví, kolik účastníků z každé skupiny postupuje do hlavní soutěže. Tak vznikne dvoustupňová soutěž. Systém hry ve kvalifikačních skupinách může být (ale nemusí) odlišný od systému odehrání hlavní soutěže. V poolu se nejčastěji používá odehrání skupin tabulkovým způsobem s postupem do hlavní soutěže, hrané jako single KO. Nic však nebrání tomu, aby se hlavní soutěž neodehrála jako zkrácené nebo dokonce úplné DKO. Byl jsem přítomen i poolové soutěži, v níž se kvalifikační skupiny hrály systémem zkráceného DKO, stejně jako následující hlavní soutěž. Další varianty vícestupňových soutěží objevíme v jiných sportech. Zvlášť vynalézaví jsou v tomto směru pořadatelé MS v hokeji a v posledních letech také tvůrci mezinárodních pohárových soutěží v kopané.
Některé z našich oficiálních soutěží využívají dvoustupňový model turnajů. Několik sezón se naše poolová extraliga hrála systémem čtyřčlenných skupin s následujícím SKO. V současné době se tak hrají oblastní soutěže středočeské oblasti, ale také např. baráže o účast v extralize. Kombinace skupina a DKO ve dvou i třech stupních se využívají pro soutěž MR seniorů.

Stanovení počtu a velikosti kvalifikačních skupin.
Vznik vícestupňových soutěží zpravidla úzce souvisí s nárůstem zájmu o soutěž nad rámec možností, které běžně poskytuje jednostupňová soutěž. V takovém případě se před vlastní soutěž předřadí kvalifikační stupeň, který umožní rozhodnout, kteří z uchazečů se do hlavní soutěže probojují. Běžné bývá tento kvalifikační stupeň realizovat v podobě samostatných kvalifikačních skupin.
Kvalifikační skupiny mají řadu nesporných výhod. Zejména mohou být odehrány v jiném čase a na jiných místech, než hlavní soutěž. To umožňuje, aby se o účast v hlavní soutěži mohl ucházet bez enormních nároků na kapacity heren i na cestovní náklady veliký počet zájemců. Pokud pořadatel organizuje odehrání kvalifikačních skupin jako přímou a nedílnou součást soutěže, zaručuje to všem jejím účastníkům, že v rámci kvalifikačních skupin se zárukou odehrají řadu zápasů. Z tohoto pohledu lze např. pokládat oblastní poolové soutěže za kvalifikační skupiny pro jednotlivé barážové turnaje. V dalším textu se ale budu zabývat problematikou klasických jednorázových turnajů s kvalifikačními skupinami.
Kapacita kvalifikačních skupin by měla pokrýt zájem hráčů o soutěž, pokud je v technických možnostech pořadatele zajistit potřebný čas a prostor pro ně. Prvním krokem v úvahách by mělo být stanovení počtu skupin a postupového klíče, což jsou dvě plně závislé veličiny. Součin počtu skupin a počtu postupujících z každé skupiny by měl dát dohromady přesně počet volných míst v hlavní soutěži. Pokud má hlavní soutěž vyřazovací povahu (což zpravidla platí), bývá podle velikosti zvoleného pavouka k dispozici 8, 16, 32, případně 64 míst. Vzhledem k tomu, že jde zásadně o mocniny dvou, měl by být jak počet skupin, tak počet postupujících rovněž mocninou dvou. Například pro hlavní soutěž s 32 účastníky tedy přicházejí v úvahu 4 skupiny po osmi postupujících, 8 skupin po čtyřech postupujících a 16 skupin po dvou postupujících. Teoreticky přichází v úvahu i 32 skupin s postupujícím vítězem. Z rozhodnutí, kterou z alternativ vybereme, teprve vyplyne, jakou kapacitu budou mít kvalifikační skupiny.
Předpokládejme, že na daný turnaj s hlavní soutěží pro 32 hráčů přijede cca 70 účastníků. Při volbě 8 kvalifikačních skupin připadne na skupinu 70 / 8 = 8,25 hráče. Ve většině skupin bude 8 účastníků, v některých 9. Skupina, vedená jako tabulková soutěž, musí mít sudý počet míst. Kvůli jednotnosti řízení bude vhodné všechny skupiny nasadit do tabulky pro 10 účastníků. Za těchto okolností můžeme vyhlásit turnaj pro maximálně 80 účastníků (8 skupin po deseti) s postupovým klíčem pro čtyři nejlepší z každé skupiny. Okamžitě bychom si ale měli provést kontrolu na kapacitní a časovou náročnost takového turnaje.
Při plném obsazení kvalifikčních skupin bude nutné odehrát v každé skupině 9 kol po pěti zápasech, celkem tedy 8 * 45 = 360 zápasů. Abychom nepotřebovali víc času, než odpovídá devíti kolům, potřebovali bychom mít k dispozici pro každou skupinu trvale pět stolů, tj. 40 stolů najednou. Taková kapacita zjevně dostupná nebude, a budeme muset proto vyjít z počtu zápasů a z potřebného počtu směn na stolech (viz kapacitní rozklad pro tabulkové soutěže v předchozím textu). Zjistíme snadno, že např. na osmi disponibilních stolech bude nutno odehrát 360 / 8 = 45 směn. Zůstaňme pro jednoduchost u potřeby jedné hodiny na zápas. Při protažení hracího dne na 15 hodin (to odpovídá režimu od 9:00 do 24:00) a dokonalé organizaci turnaje lze toto penzum odehrát za 45 / 15 = 3 dny. Spolu s hlavní soutěží před námi reálně stojí čtyři hrací dny. Pokud by přijelo "jen" předpokládaných 70 hráčů, bude nutno odehrát "pouze" 6 * 28 + 2 * 36 = 240 kvalifikačních zápasů, tedy 30 směn na jeden stůl. Takovou soutěž by šlo zvládnout za dva kvalifikační dny a jeden finálový den k tomu.
Uděleme si srovnávací kapacitní rozvahu pro stejně veliký turnaj s využitím 16 kvalifikačních skupin. Počet hráčů ve skupině pak vychází 70 / 16 = 4,375 hráče. Deset skupin bude čtyřčlenných, šest bude mít pět členů. Kvůli pětičlenným skupinám je nutno použít tabulky pro 6 účastníků, které pro jednotnost řízení použijeme i na čtyřčlenné skupiny. Teoreticky tedy můžeme vyhlásit turnaj pro maximálních 96 účastníků (16 skupin po šesti) s postupovým klíčem pro dva nejlepší z každé skupiny.
Při plném obsazení skupin bude nutno odehrát 16 * 15 = 240 zápasů, čemuž při osmi stolech odpovídá 30 směn na stole. Toto číslo je povědomé z předchozího příkladu (účast 70 borců v osmi skupinách). Na odehrání turnaje s celými 96 účastníky budeme tedy při 16 skupinách potřebovat nejmíň tři dny. Pokud se ovšem dostaví jen očekávaných 70 hráčů, sníží se počet kvalifikačních zápasů na 10 * 6 + 6 * 10 = 120 zápasů, a tedy 15 směn na stole. Jak jsme si už ukázali, 15 směn s hodinovým intervalem lze stihnout za jeden den. Náš turnaj se 70 účastníky a 16 kvalifikačními skupinami lze odehrát včetně hlavní soutěže během dvou hracích dnů. Vzhledem k tomu, že nutný počet hracích dnů je velmi limitujícím faktorem, měli bychom nejspíš maximální počet přihlášených limitovat těmi 70, než jít na samou mez technických možností použitého schématu a riskovat tím časový kolaps turnaje.
Pokud si pořadatel podobnou kapacitní úvahu předem neudělá, může se velmi snadno dostat do neřešitelné časové křeče. V ruce organizátorů (kromě vynucení discipliny ze strany hráčů) je jediný nástroj na urychlení průběhu soutěže, a tím je snížení limitu vítězných her pro dosažení výhry. Za velmi nešťastný jev pokládám, když se kvůli časové křeči začnou zkracovat právě ty nejdůležitější, to znamená závěrečné zápasy celého turnaje. Uprostřed rozehraných kvalifikačních skupin pak takové opatření pokládám dokonce za zcela nepřijatelné.

Nasazování hráčů do kvalifikačních skupin dvoustupňových soutěží.
Podobně jako při nasazování do vyřazovacích soutěží, pro nasazování hráčů do skupin vícestupňových soutěží je nejvyšším zákonem pro nasazení pokud možno pravidelné rozložení výkonnosti hráčů na všechny skupiny. U pavouků jsme dbali na to, aby součet nasazovacích čísel přímých soupeřů byl v každém kole konstantní. U skupin budeme dbát o to, aby byl pokud možno shodný součet nasazovacích čísel hráčů v každé skupině zvlášť. K tomu můžeme vyjít opět z nasazovacího pořadí a k rozdělení hráčů z něj do jednotlivých skupin použít tzv. metodu zig-zag.
K seznamu hráčů, uspořádanému podle nasazovacích čísel, se přiřadí čísla skupin, do nichž příslušní hráči spadnou. Např. pro čtyři kvalifikační skupiny má ta posloupnost čísel podobu 1-2-3-4-4-3-2-1-1-2-3-4-4-3-2-1. Od střídání vzestupného a sestupného pořadí je odvozen název metody. Matematicky lze prokázat, že součet nasazovacích čísel v jednoltivých skupinách pak bude mít tendenci dosáhnout shodných výsledků (což bylo naším cílem). Před tímto nasazením do skupin však je opět dobré použít metodu setřepání pořadí, jak byla popsaná při nasazování do pavouka. To mj. zajistí, že se velikost skupin nebude moci lišit o víc než o jednoho hráče.
Zcela specifický problém s tvorbou nasazovacího pořadí vzniká při jeho tvorbě pro barážové turnaje. Na barážích se totiž potkávají výkonnostně obtížně srovnatelní účastníci. K seznamu hráčů ze spodní poloviny extraligového pořadí se přidávají seznamy hráčů, postupujících z jednotlivých oblastí. Vzhledem k tomu, že vzájemné porovnání výkonnosti hráčů z vyjmenovaných seznamů prakticky chybí, vzniká problém, jak nasazovací pořadí vytvořit. Výrazně se tu projevuje zejména regionální princip, který směřuje k maximálně možnému rozptýlení hráčů stejného regionu do různých skupin.
Pro nasazení kvalifikačních skupin byla odzkoušena řada možností. Zajímavé se jeví např. nasazování losem z nasazovacích košů, tvořených v základu jednotlivými výše zmíněnými seznamy. Problém tohoto postupu je, že každý region (i extraliga) dodávají rozdílné počty hráčů, takže koše se musí předem ještě pomocí přesunů vybalancovat. Navíc se musí dosáhnout toho, aby počet košů odpovídal počtu hráčů v kvalifikačních skupinách. Pak už je vše jednoduché: kvalifikační skupinu vytvoří po jednom vylosovaném hráči z každého koše.
Na vytvoření nasazovacího pořadí pro baráže s následným nasazením zig-zag (což je jiný způsob nasazení) se zdá být dobře použitelný následující postup jeho stanovení:

• hráči extraligy v pořadí umístění v extraligové tabulce,
• první hráči z jednotlivých oblastí (v pořadí oblastí),
• druzí hráči z jednotlivých oblastí, za nimi třetí atd.

Takto sestavený nasazovací seznam zabezpečí maximálně možné rozptýlení silných hráčů do jednotlivých skupin, stejně jako rozptýlení hráčů z jednotlivých regionů do různých skupin. Soutěžní řád našich poolových soutěží zatím žádnou konkrétní proceduru pro nasazování kvalifikačních skupin v barážích nestanovuje
Rozpis nasazovacího pořadí do kvalifikačních skupin s využitím metody zig-zag umožňuje nástroj Seter, který si lze na tomto místě stáhnout k volnému použití. Vedle tohoto nástroje, umístného na listu Nasazeníí skupin, sešit obsahuje ješt list Náhodné nasazení, na němž lze pro libovolný jmenný seznam získat jeho přeskupení do náhodném pořadi s využitím zabudovaného generátoru pseudonáhodných čísel. Pro funkci obou uvedených nástrojů je nutné povolit používání maker.

Míchání pořadí a rozpis do skupin

Nasazení postupujících hráčů z kvalifikace do hlavní soutěže.
Herní plán smíšené soutěže musí předem stanovit kriteria postupu z kvalifikačních skupin do hlavní soutěže. Tento předpis zpravidla zní tak, že N nejlepších z každé skupiny postupuje. Do kterého místa pavouka v hlavní soutěži, to se z toho ovšem nedozvíme. Stejně jako při každém jiném nasazování pavouka může i zde pořadatel svěřit vytvoření nasazovacího pořadí náhodě (losu nebo nějaké jiné míchací proceduře). Odvolávat se na výkonnostní pověst hráče před vstupem do soutěže není rozumné (co udělat s papírovým favoritem, který se skupinou jen tak tak protáhl?). Jediné rozumné kriterium, které se nabízí, je dosažené umístění hráče v kvalifikační skupině. Druhá zásada, kterou je lze vzít při nasazení v úvahu, by měla pokud možno oddálit možný střet hráčů, kteří se již zápasově potkali ve skupině. U dlouhodobých soutěží by snad bylo ještě možné přihlédnout k postavení lídrů skupin v takové soutěži.
Typickým příkladem pro nasazení z kvalifikačních skupin do závěrečného pavouka jsou soutěže jednotlivců středočeské oblasti. Ze 16 skupin pro nejvýše šest hráčů postupují vždy dva nejlepší do závěrečného pavouka SKO 32. Vítězové skupin jsou nasazeni jako vedoucí šestnáctinek pavouka. Druzí ze skupin jsou zásadně vždy nasazeni do opačné poloviny, než vítěz skupiny. Obě tyto zásady se plně kryjí s výše uvedenými požadavky na správnou konstrukci nasazení pavouka ze skupin. Faktem však je, že nasazení do pavouka nereaguje na třetí možný pohled, tj. na aktuální pozici lídrů skupin v dlouhodobé soutěži. Na tuto skutečnost jsem byl po několika letech provozu v oblasti upozorněn a nevylučuji zpracování návrhu na úpravu tohoto nasazovacího schématu pro následující sezóny.

Bodové ohodnocení soutěže.
Dlouhodobé poolové soutěže jsou organizovány jako série turnajů. Aby bylo možné zhodnotit soutěž jako celek, musí existovat způsob, jak výsledky hráčů z jednotlivých turnajů sčítat pro jejich celkové ohodnocení, spojené s vytvořením pořadí hráčů v soutěži. Pro poolové soutěže má takové pořadí význam nejen pro stanovení konečného pořadí. Průběžné pořadí mezi jednotlivými turnaji se navíc využívá jako nasazovací pořadí do následujícího turnaje. V neposlední řadě je pak toto bodové ohodnocení hráčů základním kriteriem pro postup a sestup, a také pro nominaci hráčů na souteže ME.
Nejprve je nutné vyhodnotit pořadí v dohraném turnaji. Prakticky všechny centrálně řízené poolové soutěže se hrají vyřazovacín způsobem (s výjimkou soutěží družstev; o stanovení pořadí v tabulkové soutěži lze najít bližší popis v rámci popisu soutěží tohoto druhu). Hlavním kriteriem pro umístění ve vyřazovací soutěži je dosažení konkrétní úrovně pavouka. Pro upřesnění pořadí hráčů, kteří se v pavouku umístili na stejné úrovni, lze v poolu použít rozlišení pomocí tzv. koeficientu, jímž se rozumí poměr získaných a ztracených her nebo bodů.
Poolové soutěže na oblastní úrovni vykazují veliké odlišnosti jak v použitých herních schématech, tak v oblasti bodového ohodnocení hráčů. Prakticky každá oblast používá vlastní bodovou stupnici. V centrálně řízených soutěžích se používá bodování, v němž všichni hráči, umístění na stejné úrovni pavouka, získávají shodný počet bodů a kde se bodové odstupy mezi jednotlivými úrovněmi postupně zvyšují podle dosažené úrovně pavouka (tzv. progresivní bodová stupnice). Jihomoravská oblast používá rovněž progresivní progresivní typ stupnice, boduje však umístění každého hráče zvlášť. Středočeská oblast rovněž boduje každé umístění zvlášť, ale používá lineární bodovou stupnici. V jiných oblastech využívají ještě jiné způsoby bodování. V podstatě lze použít libovolný postup, který má svou pevnou logiku a smysl. Důležité je, aby celá soutěž byla hodnocena podle stejné logiky.
Osobně jsem pro vyřazovací soutěže velkým zastáncem progresivních bodových stupnic. Ve vyřazovacích soutěžích se s každým vyřazovacím kolem zvyšuje náročnost výhry, protože se hráči postupně střetají se stále silnějšími hráči. Zvyšující se obtížnost výhry pokládám za spravedlivé promítnout do narůstajícího bodového odstupu. Naopak přihlédnutí ke skóre pro bodové odlišení hráčů, kteří skončili na stejné úrovni pavouka, chápu jako možné, ale nikoliv úplně objektivní hledisko. Skóre každého hráče je složeno ze zápasů s odlišnými soupeři, a proto je trochu problematické takto získané skóre vzájemně srovnávat. Jinými slovy jsem zastáncem způsobu bodování, který je použit v centrálně řízených soutěžích. Je samozřejmé, že lze vyměnit jedny bodové stupnice za jiné, ale vždy by měl být zachován jejich progresivní charakter. Po poměrně rozsáhlém průzkumu možných bodovacích křivek jsem se obloukem vrátil k poměrně jednoduché posunuté geometrické řadě, jejíž průběh má velmi přijatelný tvar. Pro sestavování bodových stupnic pro obecný počet účastníků soutěže s parametrickým nastavením míry progrese i celkového bodového rozpětí jsem si vytvořil jednoduchý nástroj, pomocí nějž lze vymodelovat právě takovou bodovou stupnici, kterou pokládáme za nejvhodnější. Pokud by někomu podobná potřeba vznikla, může se s ní na mne s důvěrou obrátit.
I když pokládám bodování v centrálné řízených soutěžích za kvalitní, přesto mají tyto soutěže z mého pohledu jedno významné úskalí. Rozsah jednotlivých poolových soutěží se z důvodů omezených možností termínové listiny ustálil na počtu tří turnajů na disciplinu. Všechny tři turnaje se do soutěže započítávají. Jakýkoliv výpadek dopadne plnou silou na hráče, kterého postihl. Každá absence hráče může fatálně poškodit jeho vyhlídky na jeho postup (na MR, případně pro nominaci na ME). Do jisté míry lze dopad zmírnit dostatečnou progresí použité bodovací stupnice. To zejména znamená, že by bodovací stupnice měla dát přednost dvěma vynikajícím umístěním před třemi průměrnými.
Daleko silnějším nástrojem pro eliminaci náhodných výpadků, který se běžně používá v dlouhodobých klubových soutěžích, je škrtání nejhorších výsledků, kterých každý hráč v soutěži dosáhne. Při třech turnajích však je škrtnutí nejhoršího výsledku už na hraně degradace soutěže. I když je tento postup využit pro doplňkové poolové soutěže dvojic a smíšených dvojic, nepokládám to za řešení, použitelné pro soutěže jednotlivců, kde tři nezávislé výsledky pokládám za minimální rozsah pro hodnocení celosezónního výkonu. Poté, co se podařilo pro nominační potřeby upravit termínový kalendář tak, aby se do výsledků mohly započítat i turnaje MR, však vznikl určitý prostor pro nominační účely využít vyškrtávací princip. Smyslem takového postupu je, aby opravdu vynikající hráč, který objektivně do nominace patří, měl svou šanci i přes jeden výsledkový výpadek. Myšlenka je následující: každý hráč, který se zúčastní turnaje MR, získá čtvrtý výsledek v disciplině do nominačního trojboje. Z těchto čtyř výsledků by se následně škrtl ten s nejnižším bodovým ohodnocením; hráči by se nakonec započetly jen jeho tři nejlepší výsledky. Tím by měl každý hráč, který se probojoval na MR, možnost zlikvidovat svůj nejhorší výsledek v disciplině. Je samozřejmě věcí výkonného výboru, zda se k podobné myšlence přikloní. Návrh v tom smyslu jsem výkonnému výboru předložil.

Hráčské žebříčky.
Každá soutěž si v podstatě vytváří vlastní žebříček jejích účastníků. Jinak bychom se nedozvěděli, kdo soutěž vyhrál, kdo byl třetí a kdo např. desátý. Tímto způsobem však nelze porovnat hráče z různých soutěží. Navíc vedle soutěžních turnajů v poolu existuje poměrně bohatý turnajový život na klubové úrovni, jejž se účastní jak prakticky bezejmenní hráči, tak naše poolové špičky. V hráčské komunitě existuje trvalá poptávka po možnosti vzájemného srovnávání i takových hráčů, kteří se nikdy na turnajích ani nepotkali, natož aby se vzájemně utkali u stolu..
Vytvoření nástroje, který by dokázal turnaje nejrůznějšího charakteru a kvality uvést "na společného jmenovatele" a způsobil tak bodovou sčitatelnost výsledků z nich, vypadá trochu jako nesplnitelná vize. Přesto jsem se o vytvoření takového systému pokusil. V tom směru mi byla nápomocná inspirace, kterou přinesl prestižní magazin Billiard Digest. Šlo o hráčský Power Index, který je tímto magazinem používán k porovnání úrovně hráčů, hrajících odlišné turnajové série. Pokusil jsem se aplikovat tento myšlenkový koncept na naše podmínky (jak ukázala následná praxe, velmi úspěšně). Své úvahy o možnosti vytvoření celostátního žebříčku hráčů podle tohoto konceptu jsem předhodil poolové veřejnosti včetně vedení poolové sekce i pořadatelů klubových turnajů. Nápad se střetl s nečekaně příznivou odezvou. Během velice krátké doby (prakticky přes prázdniny) jsem na základě předložené myšlenky zpracoval úplný systém sběru, evidence a zpracování výsledků z turnajů. Do systému vstoupili hlavní pořadatelé klubových turnajů a také poolová sekce se svými centrálně řízenými soutěženi jednotlivců. K mému zklamání se však do systému zapojily jen ty dvě největší ze sedmi oblastí, takže výsledky ze zbývajících pěti oblastních soutěží do zpracování žebříčku nepřicházely.
Celostátní žebříček našel své domácí prostředí na svazových stránkách a stal se jejich velmi sledovanou součástí. Přes uvedenou vadu s absencí výsledků většiny oblastních soutěží poskytl platformu pro srovnávání stovek hráčů, kteří se mnohdy znali pouze ze žebříčku, a přesto spolu mohli na dálku soupeřit o umístění v něm. Žebříček pracoval v režímu dynamického vymírání výsledků starších jednoho roku. Fungoval po dobu cca 1000 dní (od 9/04 do 5/07). Za tu dobu jím prošlo 887 turnajů s 16644 individuálními výsledky. Seznam všech jmen, která prošla žebříčkem, představuje číslo 1220, přičemž v okamžiku ukončení na aktuálním žebříčkovém seznamu bylo 780 jmen.
Tato čísla dokládají až překvapivě bohatý turnajový život v našich zemích. Žebříček se dožil svého konce v plné kondici a zdraví. Důvodem ukončení byla štvanice na mou osobu, kterou na půdě poolového fóra rozpoutal jakýsi anonym, který se tím zřejmě rozhodl vstoupit do poolových dějin. Když jsem varoval, že bez ochrany před těmito útoky nebudu za takových okolností žebříček dále provozovat, byl jsem obviněn jinými z pokusu o vydírání. Na základě toho jsem provoz žebříčku s okamžitou platností ukončil.
Základem konstrukce žebříčku byl tzv. hráčský rating, vyplývající z úrovně poolových soutěží, jichž byl hráč aktivním účastníkem, a který se pohyboval v rozpětí od ratingu 1 (pro hráče, kteří žádnou soutěž nehráli) po rating 5 (účastníci posledního MR). Rating hráčů bylo nutné aktualizovat víckrát za sezónu v závislosti na přihláškách do soutěží a jejich konečných výsledcích.
Druhým pilířem žebříčku bylo stanovení síly turnaje. Hlavní složku síly vytvářeli samotní hráči svou účastí v turnaji v podobě součtu osobních ratingů všech účastníků. Druhou složku síly turnaje tvořila jeho formule, složená z náročnosti zápasů (počet vítězných) a zvoleného systému pro turnaj. Podle stanoveného vzorce se všechny složky síly turnaje poskládaly a porovnaly se srovnávací základnou, již představovaly turnaje extraligy. Síla turnaje se nakonec vyjadřovala jako poměrný vztah k síle extraligového turnaje (např, 0,35 nebo také 1,24). Tímto koeficientem se přenásobovaly standardní bodové zisky hráčů za umístění.
Tehdy jsem poprvé použil pro bodové ohodnocení za umístění hráče v turnaji progesivní bodovou stupnici se 100 body pro vítěze turnaje. Pokud hráč zvítězil v turnaji o síle 0,35, získal za tuto výhru 100*0,35=35,0 bodu. Takto přepočtené body byly pokládány za vzájemně sčitatelné. Součet bodových zisků za poslední rok byl aktuálním bodovým úhrnem hráče pro žebříček. Z něj se ale pro potřeby žebříčku bralo pouze 25 nejlepších výsledků. Takto očištěné bodové zisky byly základnou pro srovnání hráčů v rámci žebříčku.
Žebříček byl provozován jako placená služba a měl proto svou pokladní i kontrolní složku. Platby za zpracování výsledků prováděli pořadatelé turnajů a vyřizovaly se zálohově. Při ukončení provozu byly veškeré nespotřebované zálohy navráceny předplatitelům služby. Šlo o mimořádně úspěšný a velmi sledovaný projekt, který dělal poolu čest. Dodnes je mi líto, že jeho provozování ukončila zlá slina něčí nemocné duše. Vybavení a služby kolem žebříčku se průběžně zdokonalovaly. Žebříček postupně vstřebával různá turnajová schémata, jak je přinášel čas. Těsně před ukončením jeho provozu jsem měl nachystána významná vylepšení, která by dovolila do žeříčku zanášet také individuální výsledky hráčů, dosažené na mezinárodních turnajích včetně výsledků reprezentantů z ME. Toho už se žebříček nedožil.